Kronika - Vlkodlaci z Estwaldu 2012

Nad dřevěnou palisádou pomalu zapadalo slunce. Stíny se prodlužovaly, postupně pojídaly větší a větší část dřevěného opevnění a regent tiše mžoural očima při světle velké voskovice. Čmáral cosi brkem do pergamenu, ale bedlivý pozorovatel by viděl, že místo plánů na záchranu opevnění si maluje ostrým hrotem pera geometrické tvary a odevzdaně se usmívá.

Z jeho zaujetí tvary a blížící se porážkou jej vytrhl zvuk trubek, které ale nepocházely z pevnosti; tam už se vojáci troubit báli i ve dne, aby náhodou neupozornili na svou přítomnost nestvůry, které se skrývaly před denním světlem a čekaly na svou příležitost za svitu měsíce. Trubky musely pocházet od nějakého potulného polovojenského oddílu, který náhodou procházel kolem. Buď jak buď, prodlouží i taková necvičená tlupa život jeho posádky a pevnosti o dny, které ale beztak stráví čekáním na smrt v beznaději, když naděje následovala jeho idol, archanděla Avacyn, neznámo kam.

Okované dveře jeho světnice se rozletěly a bez ohlášení jimi vpadl dovnitř poloustrojený strážný od brány. Nejdříve se zarazil, ale rychle nabyl předchozí bezodkladné rozpoložení a doslova ze sebe vysypal: "Pane, můj pane, v dálce se objevil oddíl vojska! Není to žádná loupeživá banda usmrkaných budižkničemů, jedou v plné zbroji a pod zástavou samotné Avacyn!"

Regent se dlouze zahleděl do dáli, jako by mu činilo potíže pochopit význam slov, které jeho podřízený právě zcela proti protokolu vykřikl do dusivého ticha světnice. Potom se mu oči rozšířily pochopením, úžasem a nakonec spíše tušenou než skutečnou nadějí. Otřel si hadrem svou zpocenou hlavu a poprvé za dlouhé dny a týdny se pousmál.

Tou dobou právě projížděl nablýskaný oddíl katharů bránou, kterou nikdo nehlídal. V čele kapitánů v postříbřených zbrojích jel velekněz Avacyn v dlouhém splývavém rouchu, v jedné ruce držel otěže svého vraníka, ve druhé berlu zakončenou obojkem Avacyn, jehož moc poutala samotné démony. Vojáci jeli hrdě a samotný pohled na ně naplňoval prořídlou posádku pevnosti nadějí a očekáváním dalších dní, které se už nezdály tak neuvěřitelně daleko a nereálné. Proč ale taková velká skupina katharů přijela? Co v pevnosti chtějí, proč přijeli?

"Kathaři, svatí válečníci! Pohleďte na symbol, který vrací naději do našich srdcí, pohleďme do dní budoucích, na svět, kde zlo a pokřivené bytosti temnot nemají své místo. Neodejdou samy, ale čepelemi vašich mečů, na hrotech vašich kopí a pod kopyty vašich koní. Avacyn možná zmizela ze světa, ale její odkaz žije dál ve vás, stejně jako její síla. Vy jste hradbou mezi ubohými bezbrannými nevolníky, městskou chátrou i šlechtickými sídly, vy stojíte na prahu temnot a vaše meče prosvětlují temnotu! Váš zápal pronikne démonickou tmou jako paprsek jasného světla a zdrtí na kolena nepřátele Avacyn. Pro ni žijete, pro ni zemřete - nechť vás Avacyn provází!"

Pondělí, den prvý

Úterý, den druhý

Obloha slibovala dlouhé smrákání a kathaři postupně dokončovali opevnění palisády, když v tom se přihnal znenadání těžký a temný mrak, tiše zakryl rudnoucí slunce a od západu zavanul do pevnosti pach hniloby. Velekněz seskočil ze svého provizorního sedátka, bez veškeré důstojnosti vykasal své roucho a rozběhl se na ochoz opevnění. V dálce rozeznal nejasné obrysy šourajících se nemrtvých a bleskově si v hlavě spočítal, že jejich cílem nemůže být nic jiného, než právě jeho opevnění. Vzdychl si a se zavřenýma očima se ponořil do modlitby, ve které prosil Avacyn o sílu pro sebe a o slitování nad obyvateli těch dřevěných zdí.

Po chvíli, která připadala vedle stojícímu kapitánovi jako věčnost, kněz otevřel oči a stručně poznamenal:
"Blíží se, cítím je. Shromáždi své kathary a co nejdříve se seskupte na vnitřním náměstí. Umím ty stvůry zastavit, ale jen na omezenou dobu a neumím jim ublížit. A ani jejich, ani naši lučištníci nebudou ve tmě schopní střelby, nedokáží zamířit na rozmazaný stín. Na chvíli ty bytosti ochromím a vy musíte stihnout rozmístit pochodně po celé pláni okolo palisády, jinak jsme ztraceni. Teď utíkej a Avacyn ať nad tebou bdí! "
S těmito slovy v uších se kapitán rozběhl nejprve shromáždit své muže, a poté v jejich čele s požehnáním ztracené Avacyn a pochodní v ruce vyrazil z otevřené brány. Jeho první reakcí byla hrůza - odporné hnijící zbytky lidských těl kolem něj stály bez hnutí a on musel potlačit instinkt a uvědomit si, že tentokrát nemá zabíjet, ale šířit světlo. S odhodláním udělal ještě několik skoků a zarazil ostrý hrot pochodně do měkké země pod sebou. Otočil se a rozeběhl se zpět, brány dosáhl akorát v okamžiku, kdy pomíjivé požehnání starého kněze ztratilo svou sílu, jeho vlastní oči pohasly a zombie se opět daly do pohybu.
V dáli za sebou uslyšel kapitán jednak šílený jekot kathara, který přecenil své síly a nestihl se vrátit včas a zombie jej už rvaly pařáty i zuby na kusy, ale také uklidňující drnčení tětiv luků, které neúnavně znovu a znovu napínali a znovu pouštěli lučištníci na hradbě. Kapitán padl pod náhlým vysílením na kolena a děkoval své ztracené paní a v okně pevnosti vyslal regent tichou modlitbu k andělu a znova si otřel hadrem zpocené čelo.

(...)

Zapraskala větvička a celá skupina katharů okamžitě zkameněla. V dálce uslyšeli tlumené funění a chvíli to vypadalo, jakoby lesem probleskl pár rudých zářících očí, které hledaly potravu a pomstu. Skupina se držela za ruce, aby se v tmavém a zjevně ne liduprázdném lese nikoho neztratili, a pomalu všichni postupovali vpřed. Někde tam vpředu bylo bezpečí ztělesněné hrubou kůlovou palisádou a zbytkem jejich původní družiny. Včerejší rutinní průzkum se zdál strašně nereálný a daleko, stejně jako smečka vlkodlaků, která je zahnala až hluboko do lesa. To bylo včera a od toho okamžiku všichni jen bojovali o přežití a zoufale se snažili nalézt cestu zpět z lesa, kde za každým stromem číhala jen smrt. Konečně dal první znamení a celá skupina se zase dala do pohybu. Pomalu nahmatávali cestu rukama i nohama a uši měli napnuté, aby slyšeli i sebemenší šelest. V dálce se ozval řev, to zřejmě jiná skupina nebyla dost opatrná a vlkodlačí smečka je právě trhala na kusy.
Za běžných okolností by se jim kathaři okamžitě vydali na pomoc, v současné situaci jen vyslali tichou modlitbu k andělu, který odešel, a rozeběhli se opačným směrem. Kathary trápilo rozhodování mezi životy kamarádů a vojáků z tvrze, nakonec ale smysl pro povinnost zvítězil a oni svorně dnešní útěk zasunou hluboko do nevědomí. Za pár hodin začalo svítat a les začal řídnout, až konečně skrz ustupující stromy spatřili do špičky otesané kůly vnějšího opevnění pevnosti. Už jen chvíle běhu je dělila od zavřených vrat, ale hlídka, která měla bránu na starosti, otevřela obě její křídla ještě dřív, než do ní mohli kathaři začít bušit. Byli zachráněni a po krátkém poděkování Avacyn se opět zapojili do každodenního života pevnosti.

Středa, den třetí

Už několik dní byl klid a dostalo se tak v problémech pevnosti i na méně naléhavé, ale rozhodně užitečné věci. Kovář, který v pevnosti pracoval a měl na starosti opravy zbrojí i zbraní, si už několik týdnů stěžoval na nedostatek materiálu, díky čemuž nebyl schopný dělat jiné než jen ty nejjednodušší opravy. Ten samý kovář měl i nedostatek uhlí, protože dřevem nedokázal rozpálit tvrdé ocelové zbraně katharů, které byly zlomené a potřebovaly znova skout. Zároveň v nedalekém městě sídlil obchodník, který právě vyslal karavanu naloženou rumem a kořením, a tato karavana byla přepadena a opuštěna poblíž pevnosti.

Válečníci tedy zcela netypicky odložili píky i meče, probrali koše a vozíky a vydali se získat z vydrancované karavany vše, co mělo ještě nějaký smysl. Ti, kteří nešli po stopách karavany, se vydali do nedalekého dolu, kde tolik potřebné uhlí i železnou rudu mohli relativně nerušeně natěžit. Většina z nich stejně původně byla kopáči či rolníky, takže zbraně drželi v rukou stejně samozřejmě jako krumpáče a motyky. Vozíky se rychle plnily a ještě ani slunce nesklouzlo k západu a už se obě výpravy vracely se zásobami na týdny a možná i měsíce dopředu.

Čtvrtek, den čtvrtý

Pátek, den pátý

Sobota, den šestý

Neděle, den sedmý

Pondělí, den osmý

Noční ceremoniál zanechal v srdcích katharů naději. Konečně alespoň částečně tušili, co v pevnosti dělali a viděli více než matný záblesk naděje. Artefakty existují a kněží vědí k čemu slouží. Včerejší obřad se zdařil a první artefakt splynul s katalyzátorem za mohutného jásotu všech zúčastněných a velekněz cítil v nitru pocit uspokojení. O krok blíže ke zmizelému andělu.

Ráno proběhlo nové shromáždění a mše k oslavě Avacyn. Mše byla v plném proudu, když v tom do posádkové kaple vrazil jeden ze strážných ze západní věže. Hned při vstupu padl na kolena, omluvně se poklonil směrem k improvizovanému oltáři a vychrlil ze sebe, že strážní z jeho hlídky v dálce zahlédli zástup pochodujících nemrtvých, vedených obrovskou zombií, která jako kyj v ruce držela kmen vzrostlého stromu. Tak vzrostlého, že to bylo i na tu dálku patrné.

Velekněz přerušil mši a otočil se směrem ke katharům. Původně si schovával toto požehnání pro chvíle smrtelných nebezpečí, ale v hloubi duše věděl, že právě taková bitva jeho vojsko čeká. Otočil se a vykřikl :
"Kathaři! Dnes v noci okusí stvůry pochodující na Thraben čepele vašich zbraní. Čeká vás bitva, na kterou budete léta vzpomínat, pokud ji přežijete - vím, že byste rádi padli za Avacyn, ale její přání je, abyste dnešní noc přežili a mohli dál bránit bezmocné a oponovat silám zla," domluvil a načrtl před sebe do vzduchu několik kruhů, sklonil hlavu a začal tiše zaříkávat. Ještě před koncem obřadu jej přerušilo ostré zazvonění ocele o kámen. Velekněz sebou trhnul, probudil se z transu a zahleděl se směrem, odkud zvuk přišel. S nevěřícným pohledem sledoval zástup katharů, kteří se postupně měnili v přerostlý hmyz a jak jim rostla křídla a měnily se proporce těl, trhaly se kožené řemínky přilbic a pancíře padaly s řinkotem na kamennou podlahu svatyně...

Úterý, den devátý

Kapitán se převalil na kavalci a s bolestným výrazem v tváři se chytil za hlavu. Bolela jako střep a všechno bylo jinak, než když šel spát. Ještě včera měl dveře své komnaty na levé straně a svícen ležel na kulatém stolku a ne na hranatém, jak tomu bylo dnes. Všechno mělo divné barvy a sám kapitán obtížně hledal slova. Nakonec se přece jen zvedl, oblékl si svrchní tuniku, kolem krku přehodil plášť a připjal si pochvu s ceremoniálním krátkým mečem. Přísahal by, že ještě včera měl u pasu kord.

Sešel po schodech a zmatek, který právě probíhal v přijímacím sále, jej zarazil. Ne, šokoval jej. Sloužící i panstvo posedávali po zemi, stolech i na schodišti a bavili se bez viditelného protokolu o všem možném. Největší šok ovšem představilo setkání s místním mágem, který taky vypadal jinak než včera. Tedy vypadala, protože vrchní mág byla ještě včera mužem. Dnes se vrchní mágyně hrdě nesla sálem a házela všude kolem laškovné pohledy. Kapitán začal předpokládat, že něco není v pořádku.

V zadním traktu, v místnosti, kde obvykle plánoval další akce a postupy, byl také chaos. Sami jeho poradci nebyli schopní se dohodnout ani na svých jménech, natož na tom, komu, jak a čím se bránit. Najednou mu přišlo, že se musel zbláznit nejen jeho pokoj, ale celý svět. Jednotlivé provincie se najednou chovaly jako smrtelní nepřátelé a situace vypadala, že nastane válka...

Středa, den desátý

Vojáci posedávali po vnitřním cvičišti a nepřítomně hleděli před sebe. Dávno už opustili každodenní vojenský dril a snažili se naopak šetřit každý pohyb. Většina z nich měla nezdravou barvu v obličeji a propadlé tváře, byl cítit pach zkažených zubů a ve vzduchu visela apatie. Nad pevností se vznášel přízrak hladomoru.

Jen pár zesláblých očí pořád z věže pozoroval krajinu a jako první tak s dostatečným předstihem voják na hlídce zpozoroval to, nač celou dobu všichni čekali. V dálce se objevilo obrovské stádo vodních buvolů. Zesláblý voják si vrávoravě stoupl a opatrně sešel po schodišti, aby už z posledních několika stupňů začal přerývavě krákorat: "Buvoli, obrovská stáda buvolů běží směrem k pevnosti! Hladomor skončil, hledejte kuše a utíkejte, ať nám neutečou!"

Vojáci nečekali na rozkaz, neobtěžovali se ustrojováním a jen co nejrychleji pobrali oštěpy a kuše a vyrazili z pevnosti ven. Venku se rychle strhla mela, původní představa zmizela jako pára nad hrncem a obrovská zvířata vrazila do zástupu hladových a zoufalých mužů...

Čtvrtek, den jedenáctý

Kapitán vzdechl a převalil se na bok. Odhodil špatně ohlodanou kost za sebe a blaženě se usmál. Po mnoha dnech byl najezen k prasknutí a na následující den neměl jiný plán než trávit potravu, kterou za celý den spořádal. Napil se jablečného vína a s ještě odzátkovanou lahví v ruce pokojně usnul. Spal dlouho a beze snů.

Probudil se méně příjemně než měl v plánu. Rukou mu třásl kněz v dlouhém splývavém rouchu a tvářil se naléhavě. "Pane, pane! Naše magie, naše ochranné symboly, nic z toho nefunguje! Přemýšleli jsme již nad příčinou této těžkosti a napadlo nás jediné možné řešení: magie Avacyn při dnešním úplňku slábne a my se budeme muset uchýlit k náhradním metodám. Obrať své oči do lesů a na luka a vzpomeňme na jiné způsoby ochrany před zlem. Ještě je čas, pane!"

(...)
Kapitán se ironicky usmál a vzpomněl si na dobrou radu, kterou od kněze slyšel toho dne ráno. Zdálo se mu to strašně daleko a ani ta rada mu už tak dobrá nepřipadala. Plížil se temnými místy, kam skrze větve stromů neproniklo světlo kulatého měsíce, a co chvíli se zastavoval a poslouchal šum lesa, zda nezaslechne lehký krok vlkodlaků nebo úpěnlivý pláč ztracené duše. V hlavě mu jako série obrazů prošel celý den, kdy po alespoň částečném zabezpečení pevnosti znovu vyrazili do lesa a hledali zřídla many, o kterých velekněz věděl jen to, že existují a jsou vidět jen za úplňku. Ze zamyšlení ho probralo tiché lkaní, které se ozvalo nebezpečně blízko k místu, kde se skrýval. Vsadil vše na jednu kartu a rozeběhl se opačným směrem než odkud přicházel pláč...